Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úspěchy a neúspěchy

Jak to všechno začalo

aneb co mou jízdu odstartovalo

V březnu 2016 jsme byli lyžovat na jarních prázdninách na Lipně, kde se nám moc líbí a jezdíme tam už osm let.

Nejsem moc dobrý lyžař. Popisuju-li svůj styl, tak používám příměr, že jezdím jako paní radová - pluh od lesu k lesu. Pravda je, že za těch pár let, co jsem kvůli dítěti nazula sjezdovky po 16 letech, se můj styl trochu vylepšil.

Vzhledem ke své postavě se snažím vyvarovat pádů, protože se nikdy nepostavím s lyžemi na nohou. Po pádu nastává boj se zemskou přitažlivostí, to znamená pokus o vypnutí lyží, snaha vstát, aniž bych u toho vypadala jako velryba mrskající se na suchu.

Druhý nebo třetí den lyžování u výjezdu z lanovky  se válela grupa holandských lyžařů a snowbordistů a já ve snaze se jim vyhnout, jsem upadla a moje koleno odmítalo mi dovolit se na nohu postavit, ale věřila jsem tomu, že po krátkém odpočinku to bude dobré. Nebylo, tak mne ze svahu vezl skutr horské služby. 

První peklo nastalo, když jsem měla nasednout na skutr. Proti byla bolavá noha,  moje váha i moje hrdost a ješitnost, které mi nedovolovaly nechat si pomoc před zraky přihlížejícího davu. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: "to že jsem tlustá, přece neznamená, že nezvládnu vylézt a sednout si na skutr". Nakonec jsem se usadila a netušila, že to horší mne teprve čeká - jízda sjezdovkou dolů. 

Člen Horské služby byl hubený muž mladší než já a sdělil mi, že při jízdě se mám držet postraních kovových úchytů, které byly vedle vyvýšené sedla spolujezdce. Při jízdě dolů jsem se křečovitě držela, protože jsem se bála, že se při náklonu převážím, padnu na záchranáře a přerazím mu páteř. Při dojezdu k apartmanu nastalo další trauma, slézt ze skutru bez pomoci. Mé sebevědomí nedostalo další trhlinu jen díky tomu, že šel uklidit lyže do lyžárny a já jsem mezitím mohla slézt a tvářit se, že to byl nejlehčí sestup mého života. Zbytek jarních prázdnin jsem strávila v apartmánu s nohou nahoře a myšlenkami na to, že kdybych nebyla tak tlustá, tak by se mi to nestalo.  

Po návratu domů jsem navštívila chirugrii, kde mi sdělil pan doktor, že mám natažené vazy a velmi ohleduplně mi naznačil, že při mé postavě můžu být ráda, že jsem si je neutrhla. To byla ta pověstná poslední kapka.

Rozhodla jsem se, že musím zhubnout, sedla jsem k internetu a hledala různé diety, výživové poradce. Po dlouhých hodinách na internetu a čtení různých doporučení, návodů a recenzí jsem se rozhodla pro odbornou pomoc výživového poradce. Hledala jsem takového, který nebude drahý a zároveň budou kontroly dost často, abych byla nucena dodržovat jeho doporučení. Znám se, ze začátku se do něčeho vrhnu s velkým nadšením, které po čase vyprchá. 

Bála jsem se, aby to nedopadlo jako při mých předchozích pokusech o hubnutí. Několikrát jsem to zkoušela, ale vždy mi to vydrželo měsíc nebo dva a pak se moje stravovací návyky vrátily do starých kolejí. Vím toho o stravě i cvičení dost, abych byla schopná si poradit sama, ale vůle..... to je moje slabé místo.

Našla jsem si výživového poradce, kdy chodím na kontroly každý týden. Nebudu sem psát jakého, aby to nevypadalo, že jsem jejich agentem, ale i po roce tam stále docházím a jsem spokojena. 

Po roce jsem snížila svou na váhu o 15,9kg (jednu dobu jsem se dokonce přiblížila ke snížení o 20 kg), což je skoro 17% z mé původní váhy, vnitřní tuk jsem snížila o 5,1%. Sportuji, cítím se líp a většina mých kamarádů a známých mi fandí a nešetří chválou a obdivem. Je báječné jít do obchodu a nakupovat v "normální" konfekci a nelekat se sebe v zrcadle zkušební kabinky. Ten pocit je tak úžasný, že jsem se rozhodla se o mé zkušenosti podělit s ostatními a založila tento blog. Moje kamarádka říká, že nejhorší ze všeho jsou nevyžádané rady, takže nechci nikomu radit, ale pokud inspiruji byť jen jednoho člověka, budu ráda.

Chci se podělit o své pocity, upravené recepty, zkušenosti z různých druhů sportu a kolektivních cvičení a sem tam nějakou tu nevyžádanou radu.

První nevyžádaná rada zní: Do hubnutí se pusť, až budeš opravdu hodně hodně motivována a přesvědčena, že jsi připravena se s tím poprat. Měj na paměti, že to děláš jen a jen pro sebe.

Jinak budeš hledat výmluvy a věřte, že jich většinu znám: "nemám čas, nemám peníze, teď to nejde, od zítřka, kvůli rodině to nejde, kvůli práci, jemu se líbím jaká jsem, stejně ode mne odešel,...."

Hnacím motorem může být cokoli, zdraví, vzhled nebo jen pocit, ale musí to být dostatečně silný motor.

Jen, co se naučím s webovými stránkami trochu lépe zacházet, tak se budu snažit je nějak přehledně roztřídit, aby ses nemusela prokousávat hromadou keců, které Tě nezajímají. 

Hezký den a měj se ráda ;-)

Pav(l)a

 

 

Příspěvky

Jak to všechno začalo...

6. 5. 2017

co mou jízdu odstartovalo

 
Celý příspěvek | Rubrika: Úspěchy a neúspěchy | Komentářů: 0