Kolo, kolo cyklistický
Jako dítě a puberťák jsem na kole jezdila ráda a při každé příležitosti. Jak léta přibývala, jízda na kole ubývala a kila přibývala.
Když mi bylo lehce přes 30 let (a měla jsem za sebou první velké zhubnutí o 14 kg díky dělené stravě a každodennímu rannímu cvičení) potkala jsem kamarádku s jejím přítelem, který jel prodat svoje kolo. Slovo dalo slovo a já si od něj kolo koupila na splátky.
V létě toho roku jsme vyrazili se sestrou jejím mužem, čtyřletým synovcem a naší milovanou Ájou (jako štěně byla nalezena v popelnici a už nám zůstala) do Frymburku na Lipno (třetí příspěvek a podruhé zmíněno Lipno, no bude to tím, že jižní Čechy a Šumavu mám ráda). Na kole jsem seděla asi po 15 letech, kupodivu jsem to nezapomněla, díky cvičení jsem i nějakou kondičku měla, takže to celkem šlo. V Českém Krumlově zakoupila drátěný košík na kolo, kam jsem hodlala umístit Áju, která na mne neustále při jízdě na kole naskakovala. Košík jsme vystlali ručníky, ale Ája v něm odmítala jezdit, takže trasy nebyly moc dlouhé, aby to uběhla i ona, což mi vyhovovalo. Po týdnu sestra se švagrem odjeli a dorazila moje dlouholetá kamarádka se svým psem - briardem. Já nafasovala na kolo dětskou sedačku a synovce. Naplánovaly jsme si výlet na kolech, že přes Lipno se přepravíme trajektem na druhý břeh "rybníka" (tak říkali místní Lipenské nádrži), kde byla asfaltová silnice, po které nejezdila žádná auta a psi tam mohli běhat bez obav ze sražení. Vyjeli jsme a za neustálého pokřikování na psy a mé neutuchající nervozity z toho, že mám na kole sedačku se čtyřletým rodinným štěstím, jsme se blížili k přístavišti trajektu. Psi uviděli vodu a hnali se k ní, k přístavišti přijížděl trajekt a já měla panickou hrůzu, že ty naše chlupáče ve vodě zraní. Šlápla jsem do pedálů, řítila se z kopečka vedoucího k přístavišti a při tom hystericky křičela na psy, ať vylezou z vody. Na poslední chvíli jsem si všimla, že u přístaviště stojí několik aut čekajících na trajekt, abych se vyhnula srážce, zmáčkla jsem obě brzdy najednou. Bohužel moje kolo brzdilo lépe než moje auto, zůstalo stát na místě a já jsem díky zátěži v podobě naložené dětské sedačky se synovcem nepřepadla přes řídítka kola, ale padla na bok, jak podťaté prase. Z aut vyskákali Rakušané a pomáhali, jedni zvedali kolo, druzí mne. Naštěstí se ani mně (až na odřené koleno) ani synovcovi (toho krásně ochránila skořepina sedačky a helma) nic nestalo. Přiběhli i psi, takže po chvíli jsme se přemístili na trajekt, kde po nás nechtěli nic zaplatit, že takovéhle divadlo už dlouho neviděli :-). Po celý zbývající pobyt jsme na trajektu měli slevu.
Ještě párkrát jsem si na kole vyjela, ale byly to občasné vyjíždky v rámci víkendových pobytů na pronajeté chatě nebo u kamarádů na chatách a chalupách, nic intenzivního. Pak se mi narodilo dítě a já jsem vyrážela občas se sedačkou s dítětem na kratší trasy až do jejích čtyř let, pak už byla moc velká na vození v sedačce a na kole jí to moc nešlo, tak jsem kolo na osm let odložila.
V létě 2013 jsme měli naplánováno část prázdnin strávit u kamarádky na chalupě v jižních Čechách. Dítě podědilo kolo a své jsem dala do servisu (kde mi po téměř měsíci udělali skoro nové), nakoupila turistické a cyklistické mapy okolí, cyklistické oblečení a helmy, vše spolu s matkou, psem a kocourem naložila do auta a vyrazila s odhodláním sportovat směr Strakonice. Třetí den pobytu jsem našla krátkou trasu podél Otavy a vyrazili jsme. Po příjezdu jsem na FB umístila své pocity a zážitky z jízdy: "Po 8 letech na kole, zadna slava. Jedna srazka (nastesti) s krovim, dech asi kilometr za mnou, dite neustale pul kilometru prede mnou. Ujeli jsme asi 8 km a ja jsem vyrizena, jak po vysokohorske etape Zavodu Miru. Sportu zdar." Byla jsem zděšena, že nemám žádnou kondičku, ale odhodlána to nevzdat. Po pravdě, jsme na kole vyrazili ještě dvakrát, ale jen na nedalekou Otavu se vykoupat. Byla jsem pěkná koule, co se zadýchává i na rovince.
Další prázdniny jsme část (jako každoročně) trávili celá partička u kamaráda na chalupě na Vysočině a tam jsme střídali pěší a cyklistické výlety. Kvůli mně ostatní volili méně náročné trasy, ale i tak na mne pořád někde museli čekat, do kopců jsem slézala z kola a potupně ho tlačila, ale statečně jsem s nimi všude jezdila, přestože bych nejraději kolo hodila do prvního pangejtu a šla si na chalupu číst. Jenže v kolektivu více lidí to člověku nedá... V srpnu přišla zatěžkávací zkouška, pronajali jsme si chalupu na Smržovce, chodili a jezdili po Jizerkách a Krkonoších. V horách jsem z kola slézala nejen do kopce, ale občas i z kopce. Přežila jsem a říkala si, že musím něco se svou kondičkou udělat, ale zůstalo jen u toho říkání....
Další prázdniny jsem na kole byla minimálně, protože když jsme byli v srpnu na Vysočině, byla taková vedra, že jsme většinu času trávili jen na koupališti. Na kola jsme vyráželi jen minimálně a já si zase slibovala, že začnu jezdit po návratu domů. Opět zůstalo jen u těch slibů.
Na jaře 2016 jsem začala chodit k výživovému poradci, kila začala ubývat. Dalším impulsem byla v práci nabídka využívat Multisportkartu a já začala po letech opět objevovat různá kolektivní cvičení. Prázdniny se blížily kvapem a já doufala, že už nebudu tím na koho se pokaždé čeká. Jenže přišla operace, takže jsem část června a část července strávila v nemocnici. Díky pooperačním komplikacím jsem se zbavila sice dalších kil, ale kondičku jsem rozhodně nenabrala. Doktoři mi dovolili pěší turistiku, koupání a kolo jen opatrně. Když jsme v srpnu (zase celá partička) vyrazili do Perné, tak jsem na kole jezdila jen po rovině a do kopečků a kopců kolo tlačila. Nebylo to ideální, někdy mi jizvy i celé břicho bolely, že jsem si říkala, že už na to kolo nevlezu. Naštěstí jsme zase střídali pěší a cyklistické výlety, takže jsem měla vždy jeden den na regenaraci. Navíc " jsem se "bála", abych o něco nepřišla a přece jen jižní Morava je placka, tak jsem to nakonec odjezdila všechno a hlavně mne to konečně začalo zase bavit.
Letos pojedeme zase do Perné a já se těším, že si kolo pěkně užiju ;-)
Kolo je dobrá sportovní aktivita, kterou dáš i když máš nějaké to kilo navíc, ale doporučuji začínat na rovinách a nebát se přiznat, že nějaký terén nezvládneš. Dávej si jen ty cíle, které zvládneš. Klidně jezdi jen pár dnů o dovolené, nemáš kolo? Půjč si ho nebo kup starší. Nemusíš mít cyklistické oblečení, ale rozhodně doporučuji kalhoty s vystýlkou a bez helmy nevyjíždět. Dnes už se dá sehnat oblečení na kolo za dobré ceny např. v Lidlu mají několikrát do roka akci, kde se dá pořídit oblečení a další příslušenství na kolo za velmi slušné ceny. Myslím, že je lepší jezdit v nějaké partě než sám, alespoň mne to vyhecuje na kolo sednout a užít si jízdu s mně blízkými lidmi.
Bojíš-li se, že to na kolo nezvládneš, tak si před tím zajdi na pár lekcí spiningu (o tom budu psát později).
Hezké dny a kolu zdar
Pav(l)a
srovnání rok 2013 a 2016